Bezpečná fasáda začíná u správného kotvení. Na co si dát pozor?

Jak správně používat plastové fasádní hmoždinky

Při montáži odvětrávaných fasád rozhodují o výsledné bezpečnosti nejen konzoly a nosné profily, ale také způsob jejich kotvení. Právě správný výběr a montáž plastových fasádních hmoždinek má zásadní vliv na spolehlivost celé konstrukce.

V dalším dílu našeho seriálu o odvětrávaných fasádách se zaměříme na to, jak se orientovat v označení hmoždinek, jak zvolit správnou délku a proč je důležitý nejen samotný kotevní prvek, ale i způsob vrtání do podkladu.

Jak číst označení hmoždinky

Na první pohled může označení typu působit složitě. Ve skutečnosti však obsahuje všechny důležité informace:

• SDF označuje fasádní šroubovací hmoždinku.
• S znamená zápustnou hlavu, KB hlavu s límcem.
• Číslo udává průměr hmoždinky a zároveň průměr vrtaného otvoru.
• Písmeno za průměrem rozlišuje typ podkladu.
  • V je určeno pro plné stavební materiály.
  • H pro duté stavební materiály.
• Další údaj uvádí celkovou délku hmoždinky.
• Poslední písmeno informuje o materiálu šroubu:
  • V = pozinkovaná ocel,
  • E = nerezová ocel A4.

Z těchto údajů lze snadno určit, zda je hmoždinka vhodná pro konkrétní aplikaci.

Délka hmoždinky není náhoda

Jednou z nejčastějších chyb při návrhu kotvení bývá nesprávně zvolená délka hmoždinky.
Pro správný výběr je nutné znát:

• tloušťku upevňovaného prvku,
• tloušťku nenosných vrstev (například omítky nebo zateplovacího systému),
• požadovanou kotevní hloubku v nosném podkladu.

Součet těchto hodnot určuje potřebnou délku hmoždinky. Pokud je například kotevní hloubka 50 mm a celková délka hmoždinky 80 mm, lze upevnit konstrukční prvek o maximální tloušťce 30 mm.
 

Proč se ve fasádách používá průvlečná montáž

Na rozdíl od běžných hmoždinek z hobby marketů se fasádní hmoždinky montují tzv. průvlečným způsobem.
Pouzdro hmoždinky se zasouvá skrz upevňovaný prvek přímo do připraveného otvoru v podkladu a až poté se zašroubuje kotevní šroub. Výhodou tohoto řešení je, že hmoždinka i šroub tvoří výrobcem navržený celek a jejich délky jsou přesně sladěny.
Díky tomu:

• je rozpěrný účinek vždy reprodukovatelný,
• montáž odpovídá podmínkám evropského schválení,
• montážník může během šroubování snadno zkontrolovat, zda se pouzdro v podkladu neprotáčí.

Právě tato kontrola je jedním z důvodů, proč se profesionální fasádní systémy odlišují od běžných kotev používaných v domácích aplikacích.

Pozor na skupiny hmoždinek

Při kotvení do zdiva nehraje roli pouze únosnost samotné hmoždinky. Důležitá je také vzdálenost mezi jednotlivými kotvicími body.
Pokud jsou dvě hmoždinky od sebe méně než 250 mm, považují se podle pravidel za skupinu hmoždinek. V takovém případě nelze jejich únosnost jednoduše sčítat a při návrhu se uvažuje pouze únosnost jedné hmoždinky.
Minimální rozteč 250 mm pomáhá zajistit, že každá hmoždinka je ukotvena v jiném zdicím prvku a zatížení se bezpečně rozkládá do konstrukce.
Dalším důležitým faktorem je viditelnost ložných a styčných spár. Pokud jsou zakryté omítkou nebo zateplovacím systémem a nelze přesně určit průběh zdiva, musí se návrhová únosnost snížit o 50 %.

Správné vrtání je základ úspěchu

Ani nejlepší hmoždinka nezajistí požadovanou únosnost, pokud je otvor vyvrtán nesprávně.
U většiny dutých cihel a pórobetonových tvárnic je nutné vrtat bez příklepu. Příklep totiž může poškodit vnitřní strukturu materiálu, prorazit tenké stěny dutin a vytvořit nadměrně velký otvor. Výsledkem je výrazné snížení únosnosti kotvení.
Pokud si nejste jisti typem podkladu, doporučuje se vždy začít vrtáním bez příklepu. Na příklep lze přejít až ve chvíli, kdy vrtání neprobíhá uspokojivě.


Správně navržené kotvení fasádních systémů není jen otázkou výběru vhodné hmoždinky. Stejně důležité je dodržení správné délky, kotevní hloubky, roztečí mezi hmoždinkami i správného postupu vrtání. Právě tyto detaily rozhodují o tom, zda bude kotvení dlouhodobě bezpečné a spolehlivé.